Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

1 haléř

Details

Created: Tuesday, 16 September 2014 00:00

Written by Ing. Jiří Fiala+redakce

Hits: 1538

____________

Kdysi jsem viděl v televizi - chtěl jsem už už napsat "naší televizi" - ale ona moc naše nebyla, stejně, jako není dnes - a to bylo ještě v době, kdy z ní občas promlouvali k národu samí doktoři (nahrazujíc tak zřejmě zdravotnickou prevenci - mimochodem ti samí doktoři, co zakázali kdysi Martě Kubišové zpívat, totiž dr. Husák a dr. Bi'lak) - tak i v téhle televizi kdysi dávali hranou inscenaci "One penny". Tedy jedno penny, což byla a je nejnižší anglická mince, jakou si lze představit.

Děj té hry se odehrával před anglickým soudem a jednalo se - z dnešního pohledu už to vím - o klasickou "ochranu osobnosti" - tedy o to, co soudí Cepl a o co se třeba se mnou soudila Vondráčková, až vysoudila cca 300 tisíc za sdělení z našich stránek, že "spala se soudruhy". Asi aby si měla z čeho natisknout ty své zlaté pamětní mince.  Ale to je jiná kapitola, to teď nechme spát.

Zpět k penny.

U toho soudu žaloval jistý doktor - tedy skutečný lékař, doktor medicíny, ne jako ti šamani, co "z ryze zdravotních důvodů" zakazovali Martě zpívat...  - za nactiutrhání - tuším, že také nějaké noviny, které o něm napsaly něco v tom smyslu, že je to doktor - prase a že zmrzačil desítky žen svými "zákroky". Hrál ho - pokud se nemýlím - Vinklář, takže obsazení skvělé. To je - pro nepamětníky - Bouše z Hříšných lidí...

No, a před tím soudem se dokazovalo, jestli ten doktor je prase, anebo není a jestli ty zákroky prováděl - dnes už taky vím - že se to řekne "lege artis" - tedy v souladu s předvídanými postupy - a také v souladu s danými možnostmi - a zejména s lékařským svědomím.

Oběti vyprávěly o svých těžkých útrapách - tuším, že v koncentráku, nebo tak někde - a o tom, co jim ten "doktor" způsobil, přesto se mu nepodařilo prokázat, že by někoho úmyslně poškodil, resp. že by porušil i platné předpisy, a to vzhledem k okolnostem, za kterých se zákroky děly.

Nebožačky však trpěly celoživotním traumatem, i zdravotním postižením.

Na závěr měla porota nesnadný úkol: Rozhodnout, zda jsou žalovaní vinni jeho nactiutrháním, resp. jestli pan doktor nějakou čest má - a pokud ano, tak za kolik stojí.

Porota rozhodla ve prospěch pana žalobce - tedy pana doktora, a sálem - i u televizorů - to zašumělo. Ty prasárny, kterých se na nebožačkách dopouštěl, byly tak okaté, že nevidět to mohl jedině slepý.

Ale počkejme si ještě ina druhou část výroku:

Jestliže porota rozhodla ve prospěch žalobce - pak tedy jaké odškodné mu přiznává?! Rozuměj - nakolik si jeho svědomí, umu, lékařské humanity i etiky a také jeho pověsti porota cení.

A v sále i u televizorů to zašumělo podruhé - neboť výrok zněl: Jedno penny.

Nemohl jsem si na tento příběh dnes ve Svitavách nevzpomenout, ač od jeho shlédnutí uplynulo dobrých 35 let...

___________

A nyní se vraťme do české reality.

Nejednalo se - před svitavským soudem - o pověst lékařskou, ale - řekněme - spíše stavařskou.

Paní M. zdědila starou zemědělskou usedlost a chtěla po stavební firmě, aby ji dala do obyvatelného stavu. Aby se tam mohla - i se svou postiženou dcerou - odstěhovat a v klidu - a v klínu přírody - tam žít.

Měla na to cca 800 tisíc, pocházejích z prodeje předchozího bytu - což firmě i nešetrně (a hlavně neopatrně) sdělila.

Firma jí předložila Smlouvu o provedení díla, až právě u soudu paní pochopila, že na té smlouvě nebylo dobře prakticky nic. Byla tak nepoužitelná, že ji soud označil za neplatnou.

Paní si ji nenechala zkontrolovat, a podepsala ji, ba co víc - zaplatila fimě i zálohu - pro mě v neuvěřitelné výši - 350 tisíc korun! Osobně to považuji za další hrubou chybu a neopatrnost ze strany té paní, protože firma tak vlastně měla zaplaceno vše podstatné dopředu a už se nemusela o nic snažit.

Stejně zfušovaná jako smlouva, byla i veškerá práce, kterou firma odvedla - navíc - a po mnoha urgencích -  nechala dům nedodělaný - před zimou - a otevřený, bez dveří, s holými betony a omítkami, jež ani nezaschly.A nyní, při 15-ti stupňových mrazech, začaly namrzat.

K obývání to rozhodně nebylo, a to ani pro hodně otrlé zálesáky, natož pro matku s postiženou dcerou.

Musely si to další dva roky dodělávat samy, jak se dalo, aby se tam vůbec dalo zatopit, pustit voda, zavřít okno nebo i dveře.Ty dva roky pochopitelně musely dál zůstávat v podnájmu, a to značně nevyhovujícím.

V justici často voláme po zavedení trestného činu pro soudce - a pracovníky justice obecně - překrucování práva, podle německého vzoru.

Protože jsem tu stavbu, resp. tu zemědělskou usedlost v dnešním stavu viděl, mohu říci, že zde by se mohlo jednat o tresetný čin prznění vesnické lidové architektury, pokud by takový ecistoval. Bohužel - neexistuje.

Takže firma "opravila" statek způsobem, o kterém se dnes majitelka vyjádřila - a já jsem to cítil stejně - že kdyby to šlo všechno vrátit do původního stavu - tedy že by firma zrušila všechno, co tam kdy udělala - a vrátila jí všechny peníze - že by byla asi nejraději.

150 let stará vesnická usedlost, samozřejmě s historickými, špaletovými okny (to jsou ta, co jsou dvojitá a otevírají se zvenku ven a zevnitř dovnitř) naráz dostala sice dřevěná, ale jednoduchá okna s dvojitým sklem, děleným umělými, vlisovanými příčkami, navíc jiné barvy - okna zasazená do těch špaletových průduchů - jako pěst na oko .

Základ stavby - a zejména každé historické stavby - střecha, resp. její oprava - děs a hrůza. Nenapojená na neopravené části, protékající na několika místech, nad dvorem propadlá úplně, takže do domu, na půdu i na dvorek lije úplně stejně jako na zahradu, trámy vesele uhnívají - a to rychlostí postupu rákosníků v bažinách - i tam, kde skutečně došlo k "opravě" nosných trámů - to vypadá tak, že ke starému a prožranému trámu, visícímu na posledních několika centimetrech dřeva byl nahrubo přimontován trám nový, neošetřený proti hmyzu - a tudíž odsouzený ke stejnému osudu jako trám původní, ovšem na rozdíl od něj ne v řádu staletí, ale roků...

Omítky nespojené s předchozím původním povrchem, opadávající už nyní, místo septiku za 40 tisíc, dvě skruže bez odpadu a bez odtoku - když si majitelka zavolala dozor ze stavebního úřadu, tak jí řekli, ať je radši zticha, protože za to teď nese odpovědnost ona...

Stavební povolení nebylo nikdy vydáno, ač se stavebník zavázal ho obstarat - a ze všeho nejlepší je, že stavební firma - podle soudu - žádnou povinnost nikde neporušila, protože jí nelze prokázat, že by kdy jakou povinnost měla, neboť ve smlouvě o ničem není ani slovo, smlouva je tudíž nejasná, neurčitá, a tedy i neplatná.

Rozsah prací ale - podle znalce, alespoň toho soudem ustanoveného - odpovídá požadavkům firmy, resp. majitelka objektu, ve kterém nemohla dva roky bydlet a který si musela sama uvést do obyvatelného stavu, má ještě firmě doplácet - alespoň podle výroku, že ceny odpovídají místu a čase - cca 200 tisíc!

Neuvěřitelné!

Kdo neviděl a nezažil, neuvěří - a ze všeho nejlepší je to, že firmě vlastně nelze vůbec nic prokázat, neboť žádné povinnosti vlastně neměla, anebo nebyly dostatečně jasně specifikovány.

Malá ukázka:

Věci neznalý stavebník by si - vcelku právem - myslel, že firma vyhotoví projektovou dokumentaci, která bude nedílnou součástí této smlouvy a že firma obstará také stavební povolení.

Ouha!

Podle soudu - a zejména podle advokáta žalované firmy - není vůlbec jasné, kdo by měl projektovou dokumentaci zpracovat, kdo komu předat, natož pak kdo má obstarat stavební povolení, přičemž ze zákona to má dělat stavebník. Že ON to pochopil tak, že povolení obstará stavební firma, neboť se s ní na tom domluvil - to nikoho nezajímá. Měl se zeptat - a měl to tam také napsat. Nebo nechat napsat.

Zkrátka: Nikdo nepochybil, stavební firma tedy rozhodně ne, to, co dělala, je podle soudu sice neetické a možná i nemorální, ale zcela v souladu se zákonem, který nebyl v žádném ohledu porušen - peníze fuč, statek zmršen tak, že pokud by z něj někdo chtěl mít skutečně historické, a přitom moderně opravené a vybavené venkovské sídlo, musel by odstranit naprostou většinu toho, co tam ti šmudlové napatlali a naplácali (ono to stejně v dohledné době opadá samo - ale podle znalce to bylo provedeno řádně a ceny také odpovídají... )  - a všichni si myjí ruce, včetně stavebního úřadu, který měl vůči firmě minimálně za ty skruže místo septiku či čističky vyvodit důsledky, což neudělal - a dnes by je prý musel vyvodit vůči majitelce - která žije ze životního minima.

No - nic. Je pravda, že každý má být na své peníze opatrný, natož takové peníze a že nezkušená stavebnice udělala celou řadu hrubých chyb - které lze u nezkušeného laika navíc i předvídat a očekávat.

Ale že by takto fungující firma byla zcela nepostižitelná, to se mi přec nechce věřit.

A to nejlepší nakonec.

Cesta mě i po soudu zavedla zpátky do Poličky, neboť jsem tam měl ještě jiné řízení.

A - co nevidím! Tatáž firma tam opravuje největší kostel ve městě, resp. přímo za náměstím, kostel sv. Jakuba, památku pro Poličku bezesporu prvořadého významu.

Trochu jsem se zděsil.

Napadlo mě totiž, že jestli tatáž firma přistupuje k tomuto kostelu stejně jako k té venkovské usedlosti, kterou jsem právě viděl a řešil u soudu - mohou ten kostel z Poličky už rovnou odepsat.

Protože do měsíce z něj nezbude než chlívek pro prasata.

A - samozřejmě - nikdo nebude za nic moci, všechno bude podle smluv - třeba neplatných či neurčitých - v nejlepším pořádku .

Ale přec jsem se vracel domů o jeden poznatek bohatší: Totiž že už vím, kolik činí goodwill a zejména know-how (čti hounou - zde zcela na místě) této slavné firmy.

A přesně tolik bych za něj i zaplatil...