Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Ústavní stížnost uvězněného Ing. Fialy

Details

Created: Tuesday, 01 August 2017 14:36

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 3151

Ústavní stížnost, Joštova 8,  Brno

Ústavní stížnost  

s návrhem  na odklad vykonatelnosti

Dle  článku  87 odst. 1 písm. d)  ústavního zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu 

proti Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 10 To 502/2016 z 28.2.2017

                     Stěžovatel : Ing. Jiří Fiala

                      t.č. ve věznici Ostrov nad Ohří   PSĆ 363 50 Ostrov nad Ohří

                     Vedlejší účastníci řízení : Okresní soud v Nymburce  - rozsudek č.j. 3 T 31/2016

                                               ze dne  21.9.2016

                                              Krajský soud v Praze – usnesení č.j. 10 To 502/2016

                                             ze dne 28.2.2017

Příloha : 

Rozsudek Okresního soudu v Nymburce č.j. 3 T 31/2016 ze dne 21.9.2016

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 10 To 502/2016 ze dne 28.2.2017

Rozsudek  Okresního soudu v Kladně č.j. 5 T 52/2013   ze dne 12.12.2013

I.

Stěžovatel podává tímto ústavní stížnost do Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 10 To 502/2016 ze dne 28.2.2017, nebotˇ má za to, že v tomto řízení byla několikrát porušena jeho ústavní práva , především jeho právo na spravedlivý proces, nestranný a objektivní senát a v případě Nejvyššího soudu též právo na zákonného soudce.

II.

Ŕízení před Okresním soudem v Nymburce trpělo tak zásadními vadami, a to od samého počátku, že v něm nemělo být vůbec pokračováno a hlavní líčení nemělo být vůbec nařizováno, což – kupodivu –uznal i Krajský soud v Praze, přesto v řízení pokračoval. 

Stěžovateli např. nikdy nebylo platně sděleno obvinění, tzn. že trestní řízení ani dodnes nezačalo, ač prošlo již třemi stupni soudní soustavy. Tuto skutečnost uznal ve svém usnesení i Krajský soud v Praze, současně ale bez bližšího vysvětlení usoudil, že řízení je tak daleko, že se v něm bude pokračovat (ač i podle jeho názoru obvinění nebylo nikdy platně sděleno). Tedy o erudici, objektivitě a nestrannosti Krajského soudu v Praze výmluvně svědčí, že  Krajský soud v Praze chtěl pokračovat v něčem, co i podle jeho názoru vůbec nezačalo. 

Tím je jednoznačně prokazována podjatost senátu 10 To Krajského soudu v Praze, jehož jediným cílem bylo stěžovatele stíhat za každou cenu, dokonce i  bez ohledu na základní  procesní předpisy  Trestního řádu.

Stěžovatel odůvodněně namítal i podjatost soudce 1.stupně JUDr. Jiřího Rajma – když ten předtím odmítal s ním sepsat úřední záznam či přijmout podanou stížnost, ač je to jeho základní povinnost coby předsedy soudu. Stížnost se týkala bezdůvodně zmařeného hlavního líčení, které – bez vysvětlení – svévolně zneužil sám soud ( stěžovatel se řádně a včas dostavil k jednání). Z Usnesení Krajského soudu v Praze následně vyplynulo, že dané hlavní líčení nemělo být vůbec nařizováno, a to pro zásadní vady přípravného řízení (nesdělení obvinění). Věc vyřizující soudkyně  ostatně vyslovila názor, že obžaloba neměla být vůbec podána, protože ke stíhání stěžovatele není žádný důvod ( své pochybnosti o platnosti zaslané výzvy soudu stěžovatel  obratem sdělil, poté čekal na vyřízení  řádně podané žádosti o odklad, s vyřízením žádosti žádná další výzva předložena nebyla, až ta původní termínem dávno propadla a už proto jí nebylo možno vyhovět, i kdyby stěžovatel sebevíce chtěl).

U soudu 1. stupně tedy rozhodoval podjatý soudce, který se ani neobtěžoval seznámit se spisem (viz záznam z jednání) v řízení, kde nemělo být hlavní líčení vůbec nařizováno ( pro závěrečné procesní chyby přípravného řízení).

Dále bylo stěžovateli upřeno ústavou zaručené právo na spravedlivý proces, když mu byla pohrůžkou použití fyzické síly znemožněna účast na hlavním líčení či jeho části. Stěžovatel byl – zcela v rozporu s trestním řádem – vyveden z jednací síně před vyhlášením rozsudku, ač pro to neexistoval žádný zákonný důvod. Tím byla procesní práva stěžovatele porušena  tak závažným způsobem, že hlavní líčení, natož pak na něm vyhlášený rozsudek, nelze považovat za platné – a úkolem odvolacího soudu to bylo konstatovat a věc bez projednání vrátit, a to až do přípravného řízení, k odstranění závažných vad, jež sám konstatoval. 

Ke konci řízení před soudem 1.stupně tedy stěžovatel stál před tímto výsledkem práce justice, který považuje za žalostný

- Neplatné přípravné řízení, kdy stěžovateli vůbec nebylo sděleno obvinění, a tedy případ stále vůbec nezačal

- Neplatné řízení před soudem 1.stupně, kdy stěžovateli byla upřena  zcela bezdůvodně účast na jeho části, a to v části nejpodstatnější – vynesení rozsudku

- Ve věci rozhodoval podjatý soudce JUDr. Rajm, neschopný zajistit ústavně konformní  průběh hlavního líčení a dále v ní vystupovala osoba Ludvíka Lukáše, zbavená funkce státního zástupce již v roce 2008, což ke zmatečnosti jednání jedině přispělo

Celé proběhnuvší řízení vykazovalo nejen nepřehlédnutelné stopy absence základního právního vzdělání dotyčných osob, ale i účelového zneužívání pravomocí týmiž osobami k vytváření vykonstruovaných trestních řízení vůči jim nepohodlným osobám.

III.

Za výše popsané situace nemělo být odvolací jednání vůbec nařizováno a skutečnost, že nařízeno bylo, stěžovatel právem považoval za cílený útok na svou osobu, a to organizovanou zločineckou skupinou soudců.

Tento pocit stěžovatele byl dále umocněn, když se seznámil se složením odvolacího senátu, který shledal podjatým celým, neboť

- Soudkyně JUDr.Sochorová držela stěžovatele prokazatelně bezdůvodně 2,5 měsíce ve vazbě na jaře 2010

- Soudkyně JUDr. Rudá je blízkou příbuznou soudce JUDr. Rudého, jenž byl – i s celým soudem – vyloučen pro podjatost ze všech kauz stěžovatele už v r. 2006, tedy před 11- ti lety 

- Soudce JUDr. Lada se aktivně podílel na pronásledování stěžovatele v r. 2010 a nesl přímou odpovědnost za tehdejší nezákonnosti  soudce JUDr. Koudelky , jenž – spolu s JUDr. Sochorovou – držel stěžovatele bezdůvodně ve vazbě.

Všichni tři soudci odvolacího senátu tedy měli prokazatelně vztah jak ke stěžovateli, tak k jeho dřívějším kauzám, ve kterých jednali zcela nezákonným způsobem, jenž nedokázali nikdy ničím ani vysvětlit, natož zdůvodnit.

Skutečnost, že vznesená námitka podjatosti byla Vrchním soudem v Praze bezdůvodně zamítnuta, svědčí výhradně o nekvalifikovanosti  soudců Vrchního soudu v Praze ( viz JUDr. Pavel Zelenka v kauze Rath) , nikoliv o tom, že by senát 10 To Krajského soudu v Praze podjatým nebyl. 

Ostatně – vynesený rozsudek o tom výmluvně svědčí.

Krajský soud v Praze dodatečně přiznal, 

- že ještě nikdy neodsoudil za trestný čin maření úředního rozhodnutí nikoho k trestu vyššímu nežli byl trest, který měl být mařen,

- neodsoudil nikoho za dodržování zákona ( podstatou sporu byl spor o platnost zaslané výzvy k nástupu trestu, u níž trestní řád jasně stanoví, že ji musí podat předseda senátu – a ne úřednice )

- neodsoudil nikoho za vyslovení právního názoru ( trestat kohokoli za právní názor ostatně Trestní zákoník ani neumožńuje)

Skutečnost, že žalovaný skutek nemůže být trestným činem, následně potvrdilo OSZ v Kladně, stejně jako KSZ v Praze, když potvrdily, že se soudkyně JUDr. Hauptmanová  trestního činu údajně nedopustila, ač sama prokazatelné mařila nástup stěžovatele do výkonu trestu  po dobu delší 4 měsíců.

IV.

Zatímco u řízení před soudem 1. a 2. stupně stěžovatel namítá „pouze“ podjatost soudců,   u dovolání - tedy  u soudu Nejvyššího – a soudce JUDr. Jana Bláhy stěžovatel namítá i nezákonnost soudce, neboť  není  možné, aby při daném počtu senátů a soudců rozhodoval ve dvou různých věcech, 2 roky od sebe vzdálených, tentýž senát a tentýž soudce – JUDr. Jan Bláha. Odmítnutí dovolání týmž soudcem působí silným dojmem, že si případ sám účelově vybral, právě proto, že mnohočetné porušení ústavních práv stěžovatele, ale i trestního řádu, bylo natolik evidentní, že by dovolání jiný senát vyhověl – čemuž chtěl soudce JUDr. Bláha zabránit, aby nevznikly pochybnosti o jeho předchozím rozhodnutí – ve věci č.j. 5 T 52/2013 OS v Kladně, kde dovolání zamítnul jenom proto, že nebyl schopen komunikovat s ošetřujícími lékaři a srozumitelně jim formulovat otázky, takže mu podali nepravdivou zprávu o zdravotním stavu a schopnosti obžalovaného se účastnit odvolacího jednání v dané věci, kdy v mezičase, tedy od vyřízení daného dovolání ( v březnu 2015) lékaři vypovídali v jiném – civilním řízení – a před soudem potvrdili

skutečnost zcela opačnou, která by ke zrušení původního negativního rozhodnutí jednoznačně vedla. 

Dovolání tak vyřizoval nezákonný soudce, jemuž věc vůbec neměla připadnout, a to tak, že se k podstatě věci vůbec nevyjádřil, ač sjednocovací role Nejvyššího soudu Ćr je zcela neoddiskutovatelná, je to dokonce jeho základním posláním a smyslem – a kde jinde by měla být uplatněna nežli v právně sporném výkladu platnosti výzvy k nástupu trestu, jestliže ta zjevně odporuje platnému trestnímu řádu.

V.

Stěžovatel tedy závěrem namítá, že byl nejenom mnohokrát porušen Trestní řád, ale především jeho Ústavou zaručená práva, a to především

- Právo na spravedlivý proces

- Právo na zákonného soudce

- Právo na zákonnost

V neposlední řadě stěžovatel poukazuje na zcela absurdní, ba neuvěřitelnou situaci, že v údajně právním státě je trestán v součinnosti již 11 ti- měsíci nepodmíněně za prostý dotaz na soudce jestli se nezbláznil, učiněný před 7-mi lety. 

V důsledku výše uvedeného pak ústavnímu soudu stěžovatel navrhuje, aby vydal následující

ústavní nález :

1) Usnesení Krajského soudu v Praze  č.j. 10 To 502/2016 ze dne 28.2.2017, stejně jako na něj navazující právní katy se zrušují

2) Do rozhodnutí Ústatvního soudu se pozastavuje platnost a vykonatelnost Usnesení Krajského soudu v Praze č.j 10 To 502/2016 ze dne 28.2.2017

Ing. Jiří Fiala

Stěžovatel  

dne 31.července 2017