Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Mnichovanů plný europarlament

Details

Created: Thursday, 12 October 2017 12:03

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 2371

• aneb : 

• O katalánské nezávislosti.

     Vzpomenete si na Mnichovskou dohodu? Právě o přelomovém víkendu ze září na říjen měla další neslavné výročí. A to právě ve dnech, kdy se konalo krvavé katalánské referendum o tamní nezávislosti.

     Od podpisu Mnichovské dohody na konci září 1938 nabyl pojem „Mnichovan“ svého novějšího významu. Neoznačuje již prvoplánově obyvatele bavorské metropole, ale spíše lidi neustále dokola vyzývající k jednání i tam, kde už dávno jakákoliv rozumná dohoda pozbyla smyslu, i perspektivy.

     Není totiž smyslem za každé situace stále dokola jen jednat, i když už obě strany dávno a mnohačetně vyložily své karty na stůl – a ukázalo se, že pro neslučitelnost stanovisek dohoda prostě možná není. V takové situace je další „jednání“ jen ztrátou času a energie a skutečné řešení brzdí, nikoliv přibližuje.

     Výzvy k dalšímu jednání, kterými europarlament zasypal obě strany, tak nelze chápat jinak než jako alibistické plácnutí do vody. Se snahou umýt si ruce a odvalit odpovědnost za případnou další eskalaci konfliktu.

     Požadavek katalánské nezávislosti není rozhodně nový a sotva co nového k němu může být řešeno, ať už z jedné, či druhé strany.

     Vyspělejší a bohatší Katalánsko prostě chce jít svou cestou samo. Na španělskou nadvládu nemá nejlepší vzpomínky, především pak pojící se s obdobím frankismu.

     Jistě, v Madridu dnes nesedí Franco, ale král a demokratická španělská vláda. O to více mě osobně překvapila reakce této vlády na vypsané katalánské referendum.

     Nabízejí se slova klasika české literatury: „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou …“     I proto mě tak udivuje, že demokraticky zvolená ústřední vláda je schopna vyslat do vzdálené provincie silové složky, aby tam silou zaútočily na demokraticky projevenou vůli lidu v referendu. To mi připomíná i jiný aspekt demokracie – totiž že demokracie nejsou jen demokraticky zvolené instituce, ale především úcta k právům druhých, zakořeněná podvědomě v každém jednotlivci. A tady se ukázalo, že doba frankismu je pod kůží mnohých Španělů zakořeněna ještě stále daleko pevněji nežli relativně mladá a nestabilní demokracie.

     O to děsivější mi pak připadne skutečnost, že se europarlament staví – byť opatrně – na stranu ústřední madridské vlády. Tím nám říká, jak by v současném složení – jednal on sám, pokud by se do podobné situace dostal. A je to vzkaz opravdu neradostný, ba děsivý, demokracie na hony vzdálený.

     Žil jsem v Katalánsku skoro rok. Dost dlouho na to, abych tamní společnost dostatečně dobře poznal. Je tomu už 25 let – a dodneška se na podstatě věci vůbec nic nezměnilo (odtud také přesvědčení, že další jednání obou stran budou o ničem a nikam nepovedou, vše podstatné již bylo dávno a mnohokráte – řečeno. Můj tehdejší dojem byl, že mezi českým národem na konci 19. století a katalánským národem současnosti je celá řada podob a pojítek nikoliv náhodných. Vyspělý, bohatnoucí a sebevědomý národ chce prostě světu i sobě dokázat, že si sám umí spravovat svoje vlastní věci. A má na to legitimní právo. Právo na sebeurčení.

     Ještě bych se chtěl zastavit u jednoho – podle mého názoru zcela falešného – argumentu, totiž že ani většina Katalánců si odtržení od Španělska nepřeje. Je to holý nesmysl. Proč by tito negativisté nepřišli k volbám a tam jasně neřekli, že si odtržení nepřejí?!

Problém je jinde. Je totiž zapotřebí rozlišovat mezi Katalánci (třeba i duší) a prostými obyvateli Katalánska, původem Bůh ví odkud, především pak z těch nejchudších regionů Španělska.

     Nezapomínejme, že bohaté Katalánsko přitahovalo jako magnet pracovní sílu z celého Španělska – a to jak množstvím pracovních příležitostí, tak i výrazně vyššími mzdami ve srovnání se zbytkem země. A lze považovat za Katalánce lidi, kteří se tam – za prací – přistěhovali z ostatních koutů země – před 20-ti, 30-ti či 50-ti roky – a dnes už tam – jako doma – žijí, přesto je za Katalánce považuje málokdo?!

     A to, že nechodí k volbám, ani v tak zásadních věcech jako je odtržení od zbytku země – není to signálem spíše o tom, že je jim to víceméně jedno – než že by byli striktně proti?!     A jaký by byl asi výsledek hlasování, kdyby se ho mohli účastnit jen – řekněme – prokazatelně původní obyvatelé země, tedy takoví, kteří nejen že katalánštinou hovoří jako svou mateřskou řečí, ale kteří také mohou prokázat katalánský původ svých předků minimálně do 30. let 20. století, tedy do doby před frankistickým pučem.

     A že katalánské referendum zakázal španělský Ústavní soud? Nenechte se vysmát, každé národně osvobozenecké hnutí nutně začínalo vzpourou proti vládnoucímu právnímu pořádku, neboť ten přece vždycky je – na ochranu stávajícího stavu, nikoliv na ochranu těch, co ho chtějí změnit.

     Připomeňme jen, že i na někdejší zakladatele čs. Státu – Masaryka, Štefánika a Beneše – byl kdysi rakouskou vládou vydán zatykač a při dopadení jim hrozil trest smrti, přičemž duševní pochody rakouských úřadů nebyly až tak nepochopitelné: Jako rakouští občané se z jejich pohledu dopustili velezrady, navíc za výjimečného – válečného – stavu. A výše jmenovaní těmi „velezrádci“ byli právě jen do doby trvání Rakousko – Uherska. Poté se stali respektovanými představiteli své nové země.

     Na závěr mě napadá taková – kacířská – úvaha: Jak by asi dopadlo referendum v českých zemích o odtržení od Rakouska ještě těsně před první válkou?!

Připomeňme: V pohraničí – více než 3 miliony Němců, německá početná menšina byla i ve všech velkých českých městech, krom toho – i mnozí Češi se s Rakouskem zcela ztotožňovali a Masaryka znali spíše jako „zrádce národa“ z hilsneriády či ze sporů o Rukopisy.

     Kolik procent hlasů by odtržení českých zemí mohlo tehdy dostat? Troufám si odhadnout – že ani ne 20%.

     V Katalánsku pro odtržení hlasovalo 90% voličů, co volit přišli. Jasněji vyjádřenou vůli lidu si lze sotva představit.

     Bez ohledu na alibistické apely europoslanců by Katalánci příležitost k samostatnosti měli dostat.      Prokázali, že si ji zaslouží.

     Projít si státní samostatností je pro vyspělý a sebevědomý národ – něco jako spalničky. Kdo si je v dětství neprodělal, hrozí mu, že si je prodělá – a daleko horším průběhem – v plné dospělosti.

     A vyspělý národ v plné dospělosti zase třeba přijde na to, že být součástí velkého a mocného království – jak říkával Franco – „Una – grande y libre“ – také není tak úplně k zahození a může to mít – oproti provinční roztříštěnosti – i nezanedbatelné výhody.