Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Parlamentní seminář o otcích. Skoro bez otců.

Details

Created: Wednesday, 07 November 2018 16:52

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 2117

Poslankyně Parlamentu ČR, paní Golasowská, uspořádala seminář o roli otců a otcovství. 

 Byl zajímavý, užitečný, měl i vady. Hlavně o těch je následující dopis : 

___________________

Vážená paní

Pavla Golasowská, poslankyně PČR za KDU-ČSL

Vážená paní poslankyně, 

               Nejprve Vám děkuji za uspořádání semináře na téma role otců a otcovství dne 6.11. a současně Vám také děkuji za viditelnou angažovanost v neprospěch ratifikace Istanbulské úmluvy, proti které se - plným právem - stavíte. 

               Současně bych měl k průběhu a obsahu semináře několik poznámek a výhrad, které považuji za důležité a věřím, že pokud máte zájem na jeho vysoké úrovni, budou Vás zajímat. 

               Nevím, jak pracuje Vaše poslanecká kancelář a kdo byl organizací semináře pověřen, ale asi se mnou budete souhlasit, že je minimálně krajně podivné uspořádat seminář na téma otců a otcovství  - a neoslovit a nepozvat ani jednu z organizací, jež je za otcovské obecně považována (byť třeba naše sdružení se takovému označení brání, neboť neodpovídá realitě, protože jsme při řešení rodičovských problémů pomáhali i nemálo matkám, i když jich nebylo tolik jako otců). 

               Co mě ale zcela udivuje, bylo chování a postup moderátorky Marie Macounové, která mi zjevně cíleně nechtěla udělit slovo v diskusi, a také mi je napoprvé neudělila, ač jsem se hlásil jako první a celou dobu – a navíc, po jejím ukončení diskuse zbývalo – podle programu – do vyčerpání ještě několik minut, právě na ten můj dotaz (byl zcela věcný a položil jsem ho potom o přestávce p. Dr. Chválovi sám – čímž všichni ostatní byli ochuzení o jeho odpověď. 

Nebyl to jen můj dojem, udiven totiž za mnou přišel o přestávce i p. Dr. Mertin – s tím, že si toho všimnul rovněž a že ho takový postup krajně udivuje. 

Nevím, jestli si to naplno uvědomujete, ale takové chování uráží především Vás, protože Vy jste organizátorkou semináře a převzala jste nad ním záštitu. Také jsem se chtěl na Vás obrátit o zjednání nápravy, ale bohužel jste tam o přestávce nebyla, přišla jste až po zahájení druhé půle. 

V té jsem se sice ke slovu dostal, ovšem asi jen proto, že jsem seděl hned vedle nějaké známé pí Macounové (znala ji jménem), a ta se o slovo hlásila rovněž – a tu vyvolat chtěla a nešlo přitom nevidět, že jsem se hlásil mnohem dříve, takže jsem si slovo vlastně vzal sám. 

Nevím sice, kdo je paní Macounová a jaké má společenské pozadí a jaké zkušenosti při organizaci a moderování podobných seminářů, ale mám za to, že pokud se takto chová, měla byste příště velmi zvážit, komu organizaci a zejména moderování semináře svěříte. 

Pořádat seminář o otcích a otcovství, nikoho z organizací otce sdružujících tam nepozvat – a pak ještě odmítat udělit slovo předsedovi té nejznámější, když se chce jenom zeptat,  je – bohužel – pro tuto zemi výmluvné a velmi symbolické. 

Ono to totiž – zejména v té první půli – vypadalo jako sraz samoživitelek, které si přišly posnít o ideálním otci (svých dětí) – což je pro ně asi něco jako vzácný,  živočišný druh, bílý norek na límec, jenž byl – jejich kolegyněmi na soudech – v praxi takřka vyhuben. Alespoň v našich zemích. 

Jsem rád, že třeba p. Dr. Chvála hovořil o ztracené generaci, o tom, že jednu generaci (mužů) musíme obětovat, protože ta sedí u automatů a televize – a je pro rodinný život nepoužitelná – zatímco vzorně vychované dívky marně touží po rodině – a partnerovi, se kterým by ji založily. 

Dovolím si v této souvislosti ovšem poznamenat, že jsem – asi před 8-mi lety – vedl semináře právního minima pro učitelky školek, a tedy fakticky samé ženy, většinou středního věku, nemálo z nich mělo syny – a ty si stěžovaly na totéž, akorát že obráceně – totiž že sehnat dnes slušnou, vychovanou a rodinně založenou nevěstu pro jejich syny rovná se zázraku. 

A že tedy tato „garbagge generation“ postihuje minimálně obě pohlaví stejně. Bylo by ostatně zázrakem, aby postihovala výhradně jen jedno pohlaví – a druhé zůstalo zcela nedotčeno, se vzornou rodinnou výchovou a morálkou. 

Pokud se na semináři o otcích a jejich roli mluvilo, vždy – sice logicky, byť paradoxně – jen o těch, kteří v rodině skutečně žijí a mohou své děti vcelku bez omezení vychovávat. 

To ale rozhodně není ani hlavní obraz, ani nejdůležitější problém otců u nás obecně. 

Za situace, kdy se více jak polovina z nich k výchově svých dětí vůbec nedostane a je jim v ní státním aparátem bráněno všemi silami a všemi prostředky – aby pak mohly znechucené samoživitelky snít na podobných seminářích o ideálních, leč nedosažitelných otcích.  

K semináři samotnému mám dále jednu důležitou připomínku – a to, že se – dle mého názoru – odchýlil od stanoveného programu. 

O rodinné politice členských států EU jsme se toho totiž příliš mnoho nedozvěděli, spíše snad jen v odbočkách od hlavního tématu u jednotlivých přednášejících. 

Přesto naprostá většina přednášejících byla na velmi dobré úrovni a mnoho užitečného jsme se od nich dozvěděli – s výjimkou jediného, totiž toho posledního. 

Velkým přínosem a užitečným úhlem pohledu byl dozajista slovenský europoslanec Bronislav Škripek, hned v úvodu, a to svými informacemi o projednávání rodinné problematiky na evropské úrovni, stejně jako o jeho odsuzujícím pohledu na Istanbulskou úmluvu a proč tomu tak je. 

Vysoce bych ocenil i oba následující členy manželského páru, Ludmilu Trapkovou a Vladislava Chválu – a musím konstatovat, že jsem – konečně – poprvé viděl rodinné terapeuty vzbuzující důvěru a disponující dostatečnou kvalifikací i zkušenostmi. Jsem rád, že aspoň někde někdo takový je. 

Danu Hamplovou a Václava Mertina znám již z dřívějška, oba si zachovávají standardně vysokou úroveň i zajímavost svých přednášek. Bylo tomu tak i tentokrát. 

Velkým překvapením byl pro mne pan inženýr Růžička, už proto, že ač asi – jediný -  mimo obor, dokázal v tomto oboru pozoruhodných výsledků a právem byl proto k přednášení přizván. Jeho tábory pro otce se syny, kde dochází k přeměně synů v muže – to je rozhodně pozoruhodná nejen myšlenka, ale i provedení, a zejména pak výsledky. 

Ale i tady musím smutně poznamenat, že sotva by mohl nějaké tábory pořádat a syny přeměňovat v muže, kdyby mu někdo v útlém dětství synů zabránil v přístupu k nim a synům ho líčil jako zrůdu a nejhorší strašidlo, jež je možno potkat. 

Opět tedy – sice zajímavá přednáška, ovšem týkající se pouze té – menšiny – otců, která žije se svými syny v jediné rodině, v klidu a pohodě,  a neměla nikdy problémy je vychovávat, natož se k nim vůbec dostat. 

Poslední přednáška – pod názvem Bída otců – měla být bezesporu svěřena někomu z otcovských organizací, a to už svým názvem, natož pak obsahem. 

Tohoto přednášejícího – Marka Hermana z univerzity v Olomouci – bych – jako jediného z přednášejících – označil nekompromisně za diletanta a populistického žvanila, který si neověří ani základní údaje, o kterých mluví – a – pochopitelně – pokud ho budou poslouchat výhradně samoživitelky, jako tady, asi k vyšší úrovni ani nucen ničím nebude, neboť těm se to bude líbit vždy. Proto to taky dělá.  

Jen namátkou : Stačí běžné historické povědomí, aby člověk věděl, že norský král, Haakon 7., uprchl z Norska hned při vpádu Němců – a mohl tudíž sotva nosit v Norsku židovskou hvězdu a Němce jí provokovat. Pan přednášející si totiž zjevně plete Norsko s Dánskem (kde se to opravdu stalo) – ovšem pro vysokoškolského pedagoga je to vizitka dosti děsivá, natož pak při vědomí, že to měla být přednáška, kterou se měl presentovat v Parlamentu. 

Pokud se pan Herman baví jen s těmi studenty, co si sami vyžehlili košili (zatímco ti ostatní podle něj zneužívají práci svých matek nebo manželek), pak zapomíná, že existuje jisté rozdělení rolí ve společnosti, že ty matky ty košile pro své syny žehlily rády – a v naději, že jim i tím dopomohou k lepší budoucnosti a skvělé kariéře – a není na tom nic špatného. Ti studenti se měli učit, ne žehlit košile, což je práce nekvalifikovaná, jednoduchá, byť jistě velmi potřebná – a oni by ji také zvládli, kdyby museli. Jejich úkolem je ale něco jiného. 

Mohl bych se pana doktora zeptat, jestli si vypěstoval obilí a semlel mouku na každý rohlík, který vezme do ruky, a pokud ne, tak ať se ho ani neodvažuje dotknout.  

A divím se, že tohle se musí vysvětlovat vysokoškolskému pedagogovi. 

Protože tohle je zrovna příklad hloupého, nejlacinějšího populismu, jaký jsem kdy viděl – asi stejně jako s tím výživným, které prý otcové dluží po miliardách – aniž by znal (natož rozebral) sebemíň konkrétní okolnosti, proč který otec výživné neplatí a jak mu bylo stanoveno (ať už na ně prostě nemá – ne každý je totiž placen za nic vysokou školou jako pan doktor – nebo ty děti ani nejsou jeho, a přesto je odsouzen platit, nebo mu matka dětí všemi způsoby brání v kontaktu s dětmi, natož v jejich výchově – a státní orgány k tomu jen mlčky a hlavně nečinně přihlížejí).

I přes výše uvedené výhrady mám za to, vážená paní poslankyně, že to byl seminář obsahem užitečný a prospěšný – a budu doufat, že pokud se podobné problematice budete věnovat příště, k výše uvedeným výhradám přihlédnete a moderátorce se nestane, že bude současně volat po diskusi a současně se jí bát jako čert kříže. 

S pozdravem

                                                                                                                      Ing. Jiří Fiala 

                                                                                                              předseda sdružení K 213 

____________________

____________________

_______________

_______________

___________________

___________________