Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Atentát : Proměna poměru

Details

Created: Thursday, 28 May 2020 15:27

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 1031

Poměru obdivu a zásluh. 

Letoší výročí atentátu na Heydricha nebylo sice kulaté, přesto mi přineslo na mysl několik myšlenek, jež by mne možná jindy nenapadly. Již pravidelně se mi to stává při nekulatých výročích - při těch kulatých jsou asi myšlenky přehlušeny vlajkoslávou a vznosnými pompami. 

Když jsem si poprvé přečetl o událostech heydrichiády, byl jsem kluk. Nebylo to ze školního dějepisu - tam o tom prakticky nic nebylo - a kolem zuřila normalizace. Na první pohled mě tyhle události upoutaly natolik, že jsem žasnul. Žasnul nad nimi samotnými - a také nad tím - že ... proč se o tom, proboha, nikde nemluví ?? 

Bez dlouhého zkoumání to bylo hrdinství desítek, stovek Čechů, které nemělo v moderních dějinách obdoby - a které ostře kontrastovalo se vším, co jsem viděl tehdy kolem sebe. Na tom se ostatně dodnes prakticky nic nezměnilo. Na tom kontrastu. Ne na těch oslavách. 

Pak jsem pochopil - že právě proto se o tom moc nesmí mluvit. Zakázané to sice nebylo, ale kdo by to chtěl moc rozmazávat, rychle by upadl v nemilost. 

Komunistická propaganda tak dospěla k paradoxní a těžko vysvětlitelné, ba schizofrenní situaci, kdy o atentátu se prakticky neřeklo ani slovo - ale zato o to mohutněji se připomínalo vypálení Lidic, což - bez znalosti atentátu - jaksi nedávalo smysl. 

Proč by se Němci, jen tak, z ničeho nic, najednou vrhli na jakousi českou vísku u Kladna ? 

Protože jsem - netušíc, jaké to štěstí - vyrůstal v normální rodině, maje oba rodiče, a ti oba prožili válku ve věku, který je na vnímání - dnes to vím - nejcitlivější - tedy v letech, v angličtině končících na příponu -teen, mohl jsem se zeptat jich. A také jsem se ptal... 

A - dozvěděl se. Že... pochopitelně... že komunisté nemají rádi atentát, už proto, že na něm neměli sebemenší podíl, což jen dokazovalo, kdo tady - vzdor poválečnému oficiálnímu výkladu historie -  vedl odboj a odkud přiletěli vycvičení vojáci naší zahraniční armády, kteří odpravili Heydricha. 

Nezapomínejme, že byly doby - v 50. letech zcela jistě - kdy i saxofon byl podezřelý, ba zakázaný nástroj, a každý, kdo uměl byť jen slovo anglicky, byl zavilý imperialista a zrádce dělnické třídy. 

Říci v té době, že svoboda přišla ze Západu, se rovnalo ne-li vlastizradě, tak minimálně velkým kádrovým problémům. 

A pak jsem viděl film Atentát... Za komunistů sice natočený, ovšem ve volnější době 60. let - za normalizace poměrně velmi vzácně vysílaný. A vlastně tehdy jediný zdroj informací. Naštěstí docela dobrý.  

Jako klukovi mi nesmírně imponovalo hrdinství vojáků v kryptě, kteří bojovali do posledního dechu - a pěkných pár Němců vzali s sebou na onen svět. 

Kterému klukovi by se nelíbil boj sedmi statečných, ať už v kovbojce, nebo v kryptě kostela ?? 

Říká se, že člověk moudří - když stárne. Ne vždy to platí - ale - řekněme - že alespoň mění pohled na svět... A na věci, lidi a události. 

A tak, jak přibírám životní zkušenosti a lecčímž už jsem si taky prošel - jsem se i na atentát začal dívat trochu jinýma očima. A to je právě - ta změna poměru. 

Dnes, aniž bych sebemíň snižoval statečnost vojáků na kůru a v kryptě pravoslavného kostela - si naplno uvědomuji jiný zázrak a jiné hrdinství. Totiž hlavně to, co nebylo - a není - na první pohled tolik vidět. 

A tím je - bez přehánění - hrdinství těch - civilistů -, kteří se atentátu účastnili rovněž.

Jako ubytovatelé, jako poskytovatelé zpráv, zajišťovatelé lístků, propustek, jako opraváři kol, radiostanic i oděvů, jako kuchařky a pradleny. 

Kdo zná přísloví o tom, že tajemství, o němž ví tři osoby, už není tajemstvím, pocítí teprve ten pravý obdiv nad tím a nad těmi, kteří o tom všem věděli, vojáky ukrývali, živili, poskytovali jim veškeré zázemí - a přesto nic nevyzradili. Většinou to byly rodiny s dětmi, uhlídat děti, aby někde nevykládaly o tom, že u nich na půdě spí vojáci, muselo být nadlidským úkolem - přesto se to podařilo. 

Tyhle všechny věci jsem si naplno uvědomil až s časem, až jsem sám zakusil, co to je být v pátrání a mít obavy z každého kroku na veřejnosti, z každého zaklepání, z každého zabočení za roh, co nebo kdo tam bude čekat, z každého zazvonění, zabrzdění auta před domem.

Jak málo je lidí, kteří jsou ochotni psancům jakkoliv pomoci, natož při tom cokoliv riskovat !

A tehdy riskovali všichni všechno, koho Němci dopadli, toho bez rozpaků zastřelili s celou rodinou - což byla krutost, se kterou ani odbojáři v počátcích nepočítali - a nevěřili tomu, že by to bylo možné a domnívali se, že Němci jen tak straší. 

Nestrašili, pokud šlo o sadismus a pomstu, mysleli všechno do písmene vážně. 

Pravda, dnes není válka, aspoň ne ta oficiálně vyhlášená, a kdo se musí skrývat před policií, těžko bude neznalým vysvětlovat, že ho pronásledují bezdůvodně nebo schválně. Aspoň tohle měli výsadkáři jednodušší - asi málokdo pochyboval o tom, co jsou zač a proč je sem z Anglie poslali - a že pomoci jim je sice riskantní, ale přesto zjevně vlastenecký čin. 

Zkuste si to sami - se skrývat... Všude budete za tři dny na obtíž - a všude budou zvědaví sousedé již za dva dny zjišťovat - a hlásit - kdo že to u vás je na návštěvě... 

A tehdy - ukrývali desítky lidí celé roky, nebylo jídlo, všude prohlídky, každý musel být zaměstnán - TOHLE  si myslím, že je skutečné hrdinství prostých lidí, kteří - na rozdíl od vojáků - na to nebyli cvičeni a nikomu nepřísahali. 

Ono není nakonec až tak těžké vystřelit ze sten-gunu a trefit nepřítele po dlouholetém výcviku - ale navařit, vyprat a nakoupit tak, aby nikdo nic nepoznal - a všichni se dosyta najedli, aby se děti nechlubily ve škole, že u nich jsou na půdě nějací vojáci, co mají opravdický samopal nebo abychom měli vždy pohotovou odpověď pro souseda, kdo že to u nás zase byl na zahradě - to je to, co je hodno obdivu. 

Atentát a celá heydrichiáda nastavily jednou provždy laťku. Toho, co tento národ dokáže, když chce.

A zejména, když má pocit, že to dokázat musí a má - poté, co se na něj zbytek Evropy dívá přes prsty jako na nebojující, konjunkturalistické zbabělce, co za příděly navíc budou dělat pro okupanty do roztrhání těla. 

A čím více poznávám historii 2. světové války, tím více vidím, že české zbrojovky nebyly ani pro III. Říši vůbec zanedbatelným zdrojem zásobování. A vyzbrojování. Ke konci války dokonce jediným...  

Je dobré mít nastaveny laťky, vědět, čeho lze - a má se - dosáhnout. A také, že se v minulosti není za co stydět - což se o současnosti už tak spolehlivě říci nedá. 

Heydrichiáda a atentát jednou provždy zůstávají hmatatelným důkazem lásky národa k 1. republice a vyspělosti společenských vrstev, o které se tato republika opírala - tedy především legionáře, sokoly, inteligenci, prvorepublikové důstojníky -  a jejich rodiny či potomky, vlastence bez bázně a hany - a také důkazem propojenosti naší kultury a historie se Západem. 

Atentát nikdy nebudou mít rádi ti, kteří by chtěli svobodu brát nebo národ zotročovat. Nebudou ho mít rády ani žádné totalitní režimy, byť i vlastní provenience. Protože ti, na něm zúčastnění, bojovali nejen proti okupantům, ale také za svobodu a demokracii. Na které byli z republiky zvyklí. 

Stejně tak, jako i husitství - promlouvá k potomkům i po staletích. 

Jak že to - velmi výstižně - zformuloval kdysi Jan Neruda ?? 

______

Jen jednou šel tu národ - lev. Jen jednou byl tu slyšet jeho řev. 

A přesto - dodnes - a vždy - bude platit :

A co kde dýše, choulí se v své skrýši
a s chvěním cítí: Jsme zde ve lví říši...

___________________

___________________

 Právě slét´ bílý květ... 

 http://www.k213.cz/JOOMLA/3188-prave-slet-bily-kvet

____________________

____________________